Auto toys

Kendó (japonsky: 剣道 , anglicky: Kendo, cesta meče), je japonské umění boje s mečem. Kendó vzniklo syntézou z několika starých škol boje s mečem Kendžucu postupně během konce 19. a začátku 20. století.

Cvičení Kendó bychom mohli rozdělit do dvou oblastí – Šinaj Kendó, tedy plnokontaktní cvičení s cvičným mečem šínajem a ochrannou výstrojí bógu a Kendó kata, tedy nácvik boje pomocí předem daných sestav pohybů za použití pravých nebo dřevěných mečů. V Kendó se také pořádají zápasy – šiai.

Cílem Kendó je formovaní lidského charakteru prostřednictvím aplikace principů Katana (japonského meče)

Moderní Kendó vznikalo koncem 19. a začátkem 20. století syntézou a standardizací z několika starých škol. Dnešní Kendó používá dvou výcvikových metod – cvičení kata, za použití dřevěných mečů bokkenů nebo pravých mečů, tak i kontaktní cvičení (šinaj Kendó) s bambusovým šinajem a ochrannou výstrojí. Obě tyto metody mají své kořeny ve starých školách (Kendžucu), ze kterých Kendó vychází.

Dnešní Kendó obsahuje spoustu technik seků a bodů, postojů, různé druhy práce nohou a různé útočné techniky a obranné protitechniky a další věci. Pracuje se vzdáleností, načasováním a se spoustou dalších konceptů a metod, které si praktikanti Kendó postupně osvojují a pomocí různých druhů cvičení je dále zlepšují a zdokonalují. Osnova výcviku je komplexní a adept se v ní postupně posouvá od základních prvků k pokročilejším, trénink těla je provázán s mentálním tréninkem.

Kendó je nejen bojové umění, je to též součást tradiční kultury s historickými kořeny. Součástí výcviku jsou tedy i prvky ohledně morálky, filosofie a etikety.

Cílem dnešního Kendó je především výchova člověka a cvičení jeho těla i mysli. Trénink Kendó je dlouhodobý a trvá celý život. Kendó harmonicky rozvíjí člověka jak po fyzické tak především po mentální stránce v duchu filosofie Budó (武道). Staré japonské přísloví praví “Chceš-li býti dobrým šermířem, musíš být dobrým člověkem.“ V tomto moudru je obsažen samotný důvod, proč v dnešní době, kdy k používání mečů není žádný praktický důvod, cvičíme Kendó.

Kung-fu (功夫 , pinyin gongfu) je výraz, kterým se mimo Čínu souhrnně označuje široké spektrum čínských bojových umění se zbraní i beze zbraně, působících navenek jak tvrdě, tak měkce, jak agresivně, tak umírněně.

Historie

(Kung-fu se správně nazývá chuang-fu a nikdo neví proč se rozšířilo kung – fu, když to ve volném překladu znamená „mistrovství“) Kung-fu a další podobné dálně-východní bojové techniky byly ovlivněny starověkým indickým bojovým uměním zvaným kalaripayattu (český přepis kalaripajattu). Původ kalaripayattu není zcela jasný. Podle některých japonských historiků bylo indické bojové umění dokonce ovlivněno i tradičním řeckým způsobem zápasu nazvaným pankration, který přinesl do Indie během svých výbojů Alexandr Veliký. Již předtím praktikovala indická válečnická kasta kšatrijů bojové umění, které se postupně vyvinulo v karapaito, jež se následně po staletích transformovalo v umění známé jako kalaripayattu.^[1]

Tento názor podporuje i tradiční legenda o původu kung-fu. Podle tradice se v 6. století jihoindický princ Bódhidharma, který ovládal karapaito, stal buddhistickým mnichem a odcestoval do Číny, aby tu šířil učení později známé jako čchanový buddhismus, ze kterého se po importu do Japonska vyvinul zenový buddhismus. V Číně se usadil v klášteře Šao-lin. Bódhidharma jako buddhistický mnich bojové umění nepoužíval, když však viděl zubožený fyzický stav tamějších mnichů, naučil je bojovým technikám, aby jim pomohl zlepšit tělesnou kondici. Mniši v šaolinském klášteře Bódhidharmovy cviky dále rozvíjeli a přijímali vlivy od příchozích z celé Číny. Postupně se tak vyvinuly mnohé šaolinské styly a klášter Šao-lin se stal jejich centrem.

Muay Thai, známý též jako thajský box (thaibox) je thajské fullkontaktní bojové umění.

Vyvinulo se patrně z čínských bojových umění a v Thajsku si získalo obrovskou popularitu. Původně se souboje odehrávaly převážně na tržištích. Později začaly vznikat specializované stadiony a zápas se přesunul do klasického ringu.

Jedná se o jeden z nejtvrdších bojových sportů. Jsou povoleny údery lokty a koleny. Kromě suspenzoru, chrániče zubů a rukavic se nepoužívají žádné chrániče a bojovníci nastupují k zápasu bosí. Souboj trvá pět kol po třech minutách. Jednotlivá kola jsou oddělena dvouminutovou přestávkou.

Každý zápas začíná tradičním zahajovacím ceremoniálem vai-kru (tanec-modlitba). Bojovníci Muay-Thai nosí z provazu upletené čelenky mong-kol.



Bojové umění je soustava postupů nebo tradic, které učí, jak se chovat v boji s protivníkem. Může se jednat o boj beze zbraně (jako např. v karate, tae kwon do, zápas nebo Brazilském jiu jitsu) nebo o boj se zbraní (např. některé formy kung-fu, aikido, kendó, šerm, džódó), většinou se však jedná o zbraně tradiční (tyč, kopí, meč, tonfa) nikoliv o zbraně střelné. To, co odlišuje bojová umění od běžného rvaní, je ucelený systém bojových technik.

Důležitou součástí jednotlivých systémů bývá kromě fyzické přípravy také příprava duševní. Tato příprava zahrnuje dechová cvičení, meditace, případně může být spojena s nějakým náboženstvím.

Pojem bojové umění bývá často spojován s asijskými bojovými systémy a v běžné mluvě tento význam převažuje. Avšak různé způsoby a školy boje se rozvíjely ve všech kulturách a všech dobách (např. zápas, šerm, savate, capoeira, brazilské jiu jitsu atd.).

Různá bojová umění používají různé postupy, jak dosáhnout vítězství nad protivníkem. Bojová umění se pak od sebe liší různým důrazem na jednotlivé složky boje:

• údery (např. box)
• kopy (např. taekwondo, kickbox, capoeira, muay thai, savate, karate )
• páky, úchopy, podmety, porazy (např. zápas, judo, aikido, ju jutsu, brazilské jiu jitsu)
• užití zbraní (např. kendó, iaidó, šerm, džódó)
• taktika (např. nindžucu)

Hwarangdo je asijské bojové umění pocházející z území nynější Koreje. Je kolem 2000 let staré . Zahrnuje velké množství bojových prvků z nejrůznějších bojových umění. V současné době prožívá svoji renesanci a některé jeho techniky jsou cvičeny a používány jako základní u bojových jednotek určených především pro plnění speciálních úkolů.

Historie

Nynější Korea, respektive Korejský poloostrov, byla kdysi rozdělena do tří království: Kogurjo, Pekče a Silla. Největší z nich bylo Kogurjo. Zabíralo celou plochu nynějšího Mandžuska a severní část Korejského poloostrova. V 5. století se Kogurju pokusilo ovládnout své menší sousedy. Pekče bylo téměř rozdrceno a donuceno posunout své hlavní město jižněji. Silla bylo neustále napadáno a zastrašováno. V průběhu historického vývoje však došlo k neobvyklému jevu. Království Silla se nepoddalo vojenskému nátlaku ze strany Kogurja a stalo se vedoucím korejským královstvím.

Prvky boje

Jin

symbolizuje měkkost a tmavost, je představován v bojovém umění měkkými prvky boje. Jeho síla je silou ,,měkce dopadající vody‘‘, která tvaruje kámen. Jeho typický pohyb je kruhovitý, se silou švihnutí bičem. Jeho tendence je sjednocovat a spojovat (kontaktovat).

Yang

symbolizuje tvrdost a jasnost, je představován uměním tvrdých, lineárních forem boje. Jeho síla je silou (tvrdostí) oceli nebo kamene. Jeho typický pohyb je v přímém směru a úhlech. Síla je získávána páčením. Jeho tendencí je udržovat distanční vzdálenost mezi zápasícími protivníky.

Krav Maga (hebrejsky קרב מגע, boj zblízka / spojit se s bojem) je systém sebeobrany, který představuje oficiální soustavu technik vypracovaných pro sebeobranu a boj zblízka Izraelských obranných sil (IOS), izraelské národní policie a dalších izraelských bezpečnostních složek. Krav Maga bylo zařazeno do učebních osnov izraelských středních škol, jeho techniky jsou předváděny a nacvičovány ve výchovných a naučných institucích řízených izraelským ministerstvem školství. Krav Maga není sport, ale příprava na boj zblízka na život a na smrt.

Bojový systém Krav Maga

Krav Maga je moderní, praktickou, prověřenou soustavou sebeobraných technik, pečlivě koncipovaných tak, aby odpovídaly podmínkám současného, rychle se měnícího světa. Vyznačuje se natolik logickým a koherentním přístupem ke konfliktním situacím a sebeobranným technikám, že potenciálnímu praktikantovi umožňuje dosáhnout relativně vysokého stupně dovedností v poměrně krátkém čase. Celý systém je zpracován do tří proudů – pro užití v ozbrojených silách, policejními složkami a v civilní sféře. Díky tomu získalo umění Krav Maga vysoké uznání ze strany jak zkušených borců boje zblízka, tak od expertů bojových umění, od vojenských a policejních autorit, a to jak pro vysokou praktickou aplikovatelnost, tak pro jednoduchost a realistický, od všeho zbytečného balastu oproštěný přístup k otázce osobní bezpečnosti. Krav Maga se díky svým vynikajícím charakteristikám prezentuje jako ideální souhrn sebeobranných metod pro muže i ženy, osoby mladé i staré, pro lidi více či méně fyzicky vybavené.

Celý systém Krav Magy v sobě slučuje dvě integrální a na sebe navazující části: sebeobranu a boj zblízka v konfliktní situaci.

Karate (japonsky: 空手道; Karate-dó), je japonské bojové umění.  Všechna asijská bojová umění jsou úzce svázána s východními filosofiemi, zejména s buddhismem. Buddhismus vznikl v Indii, postupně se rozšířil po celé Asii a v tomto století silně ovlivnil i filosofické smýšlení západního světa. Indie byla v té době ostře kastovně rozdělená. Jak k jednotlivým vyšším kastám náležela různá privilegia, patřily k nim i povinnosti. Mezi nejvýznamnější z nich patřilo i studium bojových technik a filosofických disciplín. Tak se stalo, že Bódhidharma (třetí dítě krále Sugandhy) byl vycvičen v umění boje holýma rukama (Vajramušti) a zároveň byl mnichem Prajnatarou vyučován i v buddhismu. Prajnatara kladl největší důraz na meditační cvičení, která byla nezřídka velmi náročná a únavná.

Čína

Někdy kolem roku 520 (je uváděno i 524 nebo 527) přišel Bódhidharma už jako téměř šedesátiletý muž do Číny. Historické prameny se nemohou shodnout, zda tam dorazil po moři nebo přes hory. Faktem však je, že v chrámovém komplexu Šao-lin začal vyučovat své pojetí buddhismu. Aby jeho žáci lépe zvládali náročné meditační techniky, vytvořil pro mnichy program cvičení pro zvyšování fyzické kondice založený na již zmiňovaném umění boje holýma rukama. Je třeba zde zdůraznit, že tato cvičení nebyla určena k vycvičení mnichů na bojovníky, ale k tomu, aby si jeho žáci uvědomili funkčnost jednotlivých částí svého těla a tím položili základ pro zvládnutí meditačních technik.

Brazilské Jiu Jitsu, zkráceně BJJ, je bojové umění , bojový sport a sebeobraný systém, který se zaměřuje na úchopy a hlavně boj na zemi .Umění bylo odvozeno z japonského bojového umění Kodokan judo na počátku 20. století, který se sám vyvinul z japonské ju jutsu v 19. století. Dále podporuje zásadu, že menší, slabší člověk se může úspěšně bránit vlastní život proti většímu, silnějšímu útočníkovi pomocí správné techniky, především uplatňováním páčení a škrcením porazit jinou osobu.

Styl boje

Brazilské Jiu-Jitsu se zaměřuje na boj na zemi a využití pozemních technik páčení a škrcení které také naleznete v mnoha jiných uměních , s nebo bez boje na zemi. Předpokladem je, že většina z výhod většího, silnějšího soupeře pochází z dosahu a silnějších údery, které po uchopení a následném škrcení,páčení nebo znehybnění značně zeslábnou. BJJ umožňuje širokou škálu technik uchopení,škrcení,páčení a hodů. Tento systém manévrování a manipulaci je možné přirovnat k formě šachům.

Aikido (合気道, Aikidó) je japonské umění sebeobrany. Je založeno na myšlence neagresivity, rozvíjí cvičícího jedince po fyzické i psychické stránce.

Název je složen ze tří japonských znaků:

• 合 – ai – harmonie
• 気 – ki – energie
• 道 – dó – cesta.

Historie

Již na počátku devátého století na císařském dvoře vznikly základy bojového umění, ze kterého později vzniklo Aikido. Byly to metody úderů a tlaků na nervová centra ve spojení s páčením kloubů a využíváním pohybu útočníka. Toto umění se nazývalo Aiki jutsu a později neslo označení Daito ryu. Kořeny tohoto umění vycházejí z rodokmenové linie starého samurajského rodu Minamoto, který byl velmi významným v dějinách japonské historie. Ale za jeho tvůrce a zakladatele je považován Morihei Uešiba (Ó-sensei). Po jeho smrti pokračoval v rodinné tradici jeho syn Kišomaru Uešiba, který se zasloužil o počátky šíření aikida mimo Japonsko. V současné době udržuje rodinnou tradici vnuk zakladatele – současný Doshu Moriteru Uešiba. Linie či styl reprezentovaný rodinou Uešiba je označován jako aikikai, někteří přímí žáci zakladatele ovšem zakládají vlastní styly a školy (Iwama-Ryu, Ki-Aikido, Yoshinkan, Nishio-Ryu atd.). Centrálním dódžó v rámci linie aikikai je Honbu dódžó (Hombu dojo) v Tokiu, ve kterém vyučují členové rodiny Uešiba. První evropskou zemí, odkud se aikido začalo dále šířit po starém kontinentu, byla Francie. V počátcích většinou aikidistické oddíly vznikaly při judistických oddílech. První generace evropských aikidistů z 60. a 70. let měla většinou za sebou judistickou či karatistickou minulost. Mnozí vrcholoví judisté a karatisté se po skončení své sportovní kariéry věnují aikidu jako blízké nesoutěžní formě bojového umění, které je založeno na podobných principech a přitom nevyžaduje příliš velké svalové vypětí. Zřejmě nejvíce se o popularizaci Aikido mimo Japonsko zasloužil americký herec Steven Seagal (7. dan). Dalším známým evropským šihanem je Christian Tissier (Francie, 7. dan

Technika

Kromě úderů, pák a hodů se protivníkovy akce ruší horizontálními, vertikálními a diagonálními, cirkulárními, sférickými i spirálovými pohyby kolem boků obránce. Výuka se týká základních pohybů (tai-sabaki) a pádů (ukemi), samotných technik v postoji (tači-waza) i vkleče (suwari-waza) a práce s tradičními zbraněmi (nůž-tantó, meč-bokken, hůl-džó).

Popisy konkrétních technik přesahují rámec článku a navíc se jednotlivé styly a učitelé v detailech i názvosloví liší. Ve většině případů je ovšem ve cvičení aikida přítomna práce s dechem rozvíjená pomocí dechových cvičení.

Judo (japonsky: 柔道, džúdó; doslova jemná cesta) je styl japonského bojového umění a velmi rozšířený úpolový sport.

Judo, celý název Kodokan Judo, vzniklo z několika škol džiu-džitsu (angl. trans. jiu-jitsu), které vyučovaly sebeobranu neozbrojeného člověka v tehdejším pojetí. Sebeobrana řešila skutečné bojové situace, které vznikaly při boji muže proti muži. Jestliže jeden z bojovníků přišel v boji o svou zbraň, nastala situace, kdy musel bojovat o svůj život. Úspěšné provedení technik, pak končilo smrtí útočníka nebo jeho destruktivním poškozením tj. zlomeniny, vykloubeniny atd. Cílem Juda je mít možnost volby zda při úspěšně provedené obraně útočníka poraním nebo nad ním pouze získám kontrolu a vysvětlím mu marnost jeho počínání. Tomuto cíli odpovídá i skladba technik waza. Kolébkou juda je Japonsko.

Historie

Kodokan Judo založil profesor Džigoró Kanó (angl. trans. Jigoro Kano) v roce 1882. Motivem ke studiu džiu-džitsu a jiných bojových technik byl úsek jeho života na střední škole, kde musel snášet mnohé fyzické násilí od silnějších spolužáků. Jeho poznání při studiu různých forem bojových umění u uznávaných mistrů pak přepracoval ve vlastní styl bojového umění (tehdy také nazývaného Kano-rjú-džiu-džitsu), který nazval Kodokan Judo, aby se odlišil od již existující školy džiu-džitsu, která se také jmenovala džúdó.